4. kapitola – Vize -2. část

21. března 2010 v 18:31 | lejonka cullen |  Půlnoční slunce
"Nech mě to dokončit, Carlisle. Nemusíme se ani moc namáhat. Dívka se praštila do hlavy. Zranění se může ukázat vážnější, než ze začátku vypadalo." Rosalie pokrčila rameny. "Každý smrtelník jde spát s vědomím, že už se nemusí nikdy probudit. Ostatní budou očekávat, že za sebou zahladíme stopy. Technicky vzato, by to měla být Edwardova práce, ale zdá se, že na ní nemá dostatek sil. Ty víš, že já mám dost sebekontroly. Nenechám za sebou žádné důkazy."
"Ano, Rosalie, všichni dobře víme, jaká jsi spolehlivá vražedkyně," zavrčel jsem.
Rozzuřeně na mě zasyčela.
"Edwarde, prosím," řekl Carlisle. Potom se otočil k Rosalii. "Rosalie, v Rochestru jsem přimhouřil oči, protože jsem cítil, že si zasloužíš svoji spravedlnost. Ten muž, kterého jsi zabila, s tebou zacházel hrozně. Ale tohle není stejná situace. Swanova dcera je nevinná!"
"Není to nic osobního, Carlisle," ucedila Rosalie skrz zuby."Já jen chci všechny ochránit."
Nastalo krátké ticho, když Carlisle přemýšlel nad svojí odpovědí. Když přikývl, Rose se rozzářily oči. Myslel jsem, že ho zná lépe. I kdybych nedokázal číst myšlenky, mohl jsem naprosto jistě předvídat jeho další slova. Carlisle nikdy nedělal kompromisy.
"Vím, že to myslíš dobře, Rosalie ale... Chtěl jsem, aby si naše rodina zasloužila respekt a účtu. Občasná ... nehoda nebo chyba je politováníhodná součást toho, co jsme." To byl celý Carlisle, vždy do množného čísla počítal i sebe, i když ještě nikdy žádnou chybu neudělal. "Zavraždit nevinné dítě je úplně jiná věc. Věřím, že riziko, které představuje, navzdory tomu zda promluví nebo ne, je zanedbatelné oproti tomu největšímu riziku. Když bychom udělali výjimky, abychom se ochránili, riskovali bychom něco mnohem důležitější. Ztratili bychom jádro naší podstaty.
Dával jsem si veliký pozor na svůj výraz. Nechtěl jsem se zakřenit. Anebo zatleskat, i když bych tak moc chtěl.
Rosalie se zamračila. "Bylo by to zodpovědné."
"Bylo by to necitlivé," jemně ji opravil Carlisle. "Každý život je vzácný."
Rosalie si ztěžka povzdechla a otočila spodní ret. Emmett jí položil ruce na ramena. "Bude to v pořádku, Rose," uklidňoval ji potichu.
"Otázka je," pokračoval Carlisle, "jestli bychom se neměli přestěhovat."
"Ne," zasténala Rosalie. "Právě jsme se usadili. Nechci znova začínat jako prvňačka na střední škole!"
"Mohla by sis nechat svůj současný věk, samozřejmě," snažil se jí přesvědčit Carlisle.
"A potom se odstěhovat o to dříve?" odporovala.
Carlisle pokrčil rameny.
"Líbí se mi tu! Není tu moc slunce, jsme téměř normální."
"Ale, nemusíme se rozhodnout hned. Můžeme počkat, dokud to nebude nevyhnutelné. Edward je přesvědčený o tom, že Swanova dcera bude mlčet."
Rosalie si odfrkla.
Ale já už jsem se víc o Rosalii nestaral. Věděl jsem, že se přizpůsobí Carlisleově rozhodnutí, že nezáleží na tom, jak moc se na mě zlobila. Jejich rozhovor se soustředil na nepodstatné detaily.
Jasper se ani nepohnul.
Věděl jsem proč. Předtím než potkal Alici, žil v drsné vojenské zóně. Moc dobře poznal následky opovrhování pravidly - viděl je na vlastní oči.
Vše nasvědčovalo tomu, že se neuklidnil. Rosalie se svými zvláštními schopnostmi, ani se jí nesnažil více rozdráždit. Držel se stranou od diskuze.
"Jaspere," oslovil jsem ho.
Bez výrazu se na mě podíval.
"Nebude platit za moje chyby. Nedovolím to."
"Takže z toho bude mít užitek? Dnes měla radši umřít, Edwarde. Jen to budu považovat za správné."
Zopakoval jsem mu svůj postoj, zřetelně vyslovujíc každé slovo. "Nedovolím to."
Zdvihl obočí. Neočekával to, netušil, že zrovna já ho budu chtít zastavit.
Potřásl hlavou. "Nedovolím, aby Alice žila v nebezpečí, i když jen v malém. K nikomu necítíš, to co já k ní, Edwarde. A ani jsi nezažil to co já, ať už vidíš moje vzpomínky nebo ne. Nerozumíš tomu."
"O tom nepochybuju, Jaspere. Ale nedovolím ti, prostě NEDOVOLÍM, abys zranil Isabelu Swanovou."
Dívali jsme se na sebe - měřili vzájemné úmysly. Cítil jsem, jak Jasper zjišťuje moji náladu a zkouší moje odhodlání.
"Jazzi," přerušila nás Alice.
Ještě chvíli se na mě zkoumavě díval a poté přesunul svůj zrak na ni. "Ani se neobtěžuj mě přesvědčovat, že se dokážeš ochránit sama, Alice. To já vím. Ale stále se - "
"Tohle jsem ti říct nechtěla," přerušila ho. "Chtěla jsem tě požádat o laskavost."
Viděl jsem, myšlenky kolující jí v hlavě a čelist mi spadla s hlasitým výdechem. Šokovaně jsem na ní zíral, matně si uvědomujíc, že každý kromě Alice a Jaspera na mě ostražitě koukali.
"Vím, že mě miluješ a děkuju ti za to. Ale opravdu bych ocenila, kdyby ses Bellu nesnažil zabít. Zaprvé Edward to myslí naprosto vážně a já nechci, abyste se vy dva bili. A za druhé je to moje přítelkyně. Možná lépe řečeno bude to moje přítelkyně."
Viděl jsem její myšlenky čistě, jako přes sklo. Alice se usmívala, jednu svoji bledou ruku měla položenou kolem dívčiných teplých, křehkých ramen. Bella se také usmívala, ruku ovinutou kolem Alicina pasu.
Vize byla naprosto jasná ale časové určení ne.
"Ale... Alice..." Jasper zalapal po dechu. Nemohl jsem ani otočit hlavou, abych viděl, jak se tváří. Nemohl jsem odtrhnout svůj vnitřní zrak od obrazu, který mi Alice poskytla.
"Jednou ji budu zbožňovat, Jazzi. A proto bych byla velice ráda, kdybys ji nechal na pokoji."
Stále jsem upřeně zíral na Aliciny myšlenky. Viděl jsem, jak se budoucnost změnila, když Jasper začal váhat se svým rozhodnutím ohledně Belly a přemýšlel, jestli má vyhovět nečekanému požadavku Alice.
"Ach," povzdechla si - jeho nerozhodnost vytvořila nový obraz budoucnosti. "Vidíš? Bella nic neřekne. Nemusíme se ničeho bát."
Způsob, jakým vyslovila její jméno - jako by už teď byly staré známé ...
"Alice," řekl jsem přiškrceným hlasem."Co to...?"
" Netuším, Edwarde. Říkala jsem ti, že přichází změna." Zatnula čelist a mě došlo, že toho viděla mnohem víc. Snažila se na to nemyslet, náhle se soustředila na Jaspera, ale byla příliš šokovaná, než aby ho podpořila v jeho rozhodnutích.

Někdy to dělala, když se přede mnou snažila něco utajit.
"Co je, Alice? Co přede mnou skrýváš?"
Slyšel jsem Emmetta zanadávat. Nesnášel, když jsme s Alicí vedli tenhle druh konverzace.
Potřásla hlavou, snažila se na to nemyslet.
"Něco o té dívce?" dožadoval jsem se odpovědi. "Je to o Belle?"
Zatnula zuby v hlubokém soustředění, ale když jsem vyslovil Bellino jméno, přece jen jsem něco z jejích myšlenek zachytil. Bylo to jen na zlomek sekundy, ale byl to dostatečně dlouhý okamžik.
"NE!" zakřičel jsem. Slyšel jsem, jak se převrhla židle, a uvědomil jsem si, že stojím na nohách.
"Edwarde!" Carlisle se také postavil, ruku položenou na mém rameni. Téměř jsem ho nevnímal.
"Upevňuje se to," zašeptala Alice. "Každou minutou jsi víc a víc rozhodnutý, Edwarde. Jsou před ní jen dvě budoucnosti. Buď jedna, nebo druhá, Edwarde.
Viděl jsem, co vidí, ale nechtěl jsem se s tím smířit.
"Ne," opakoval jsem, můj hlas ale nebylo téměř slyšet. Cítil jsem, jako kdyby moje nohy byly z rosolu, musel jsem se opřít o stůl.
"Zasvětí nás, prosím, někdo do toho tajemství?" Postěžoval si Emmett.
"Musím odejít," zašeptal jsem k Alici, ignorujíc jeho dotaz.
"Edwarde, to už jsme probrali." Zdůraznil Emmett. "Bylo by to nejlepší řešení, v případě, že začne mluvit. A kromě toho, když odejdeš, nebudeme si jistý, jestli skutečně začala mluvit nebo ne. Musíš zůstat a smířit se s tím."
"Nevidím tě odcházet, Edwarde," řekla mi Alice. "A nejsem si jistá, jestli vůbec můžeš odejít." Přemýšlej o tom, doplnila v tichosti. Popřemýšlej o odchodu.
Věděl jsem, na co naráží. Ano, představa, že už nikdy neuvidím Bellu byla ... bolestivá. Ale také nevyhnutelná. Nemohl jsem souhlasit ani s jednou možnou budoucností, ke které bych jí odsoudil.
A taky si nejsem jistá ohledně Jaspera, Alice pokračovala v myšlenkách. Když odejdeš a když si začne znovu myslet, že je pro nás nebezpečná ...
"To jsem neviděl," nesouhlasil jsem s ní a stále jsem si jen mírně uvědomoval, že máme společnost. Jasper zaváhal. Neudělá nic, co by ublížilo Alici.
Možná ne právě teď. Ale budeš riskovat její život, necháš ji zde nechráněnou?
"Proč mi to děláš?" zasténal jsem. Položil jsem si hlavu do dlaní.
Nebyl jsem ochránce Belly. Nemohl jsem být. Nebyla Alicina vize budoucnosti, obě možné, dostatečný důkaz?
Také ji miluju. Nebo brzy budu. Není to stejné, ale přesto moc chci, aby tu už byla.
"Miluješ ji, také?" nevěřícně jsem zašeptal.
Povzdechla si. Jsi tak slepý, Edwarde. Nevidíš, kam to míří? Nevidíš, kde se právě nacházíš? Je to tak neodvratné, jako že slunce vychází na východě. Podívej se na to, co vidím já ...
Vystrašeně jsem potřásl hlavou. "Ne." Snažil jsem se nevnímat vize, které se jí honily hlavou. "Nemusí to být takto. Odejdu. Změním budoucnost."
"Můžeš to zkusit," řekla skepticky.
"Ale, no tak!" Křičel Emmett.
"Podívej se," zasyčela Rose. "Alice ho vidí zamilovaného do člověka! Typický Edward!" odfrkla si.
Sotva jsem ji slyšel.
"Cože?" překvapeně to komentoval Emmett. Potom se přes celou místnost rozlehl výbuch jeho smíchu. " Tak tohle se děje?" Znova se zasmál. "Chudák Edward."
Cítil jsem jeho ruku na rameni, ale nepřítomně jsem ji setřásl. Nevnímal jsem ho.
"Zamilovat se do člověka?" zopakovala Esme ohromeným hlasem. "Do toho děvčete, které dnes zachránil? Zamilovat se?"
"Co přesně vidíš, Alice?" dožadoval se Jasper.
Otočila se k němu, já jsem na ní dál jen ohromeně zíral.
"Záleží to na tom, jestli je dost silný. Jestli ji zabije on sám" - otočila se, aby se na mě mohla podívat - "což by mě opravdu naštvalo, Edwarde, nemluvě o tom, co by to způsobilo tobě - " otočila se zpátky k Jasperovi, " nebo bude jednoho dne jednou z nás."
Někdo vydechnul. Nedíval jsem se, kdo.
"To se nestane!" znova jsem zakřičel. "Nikdy!"
Alice mě neposlouchala. "Záleží to na tom," opakovala. "Možná bude dost silný, aby ji nezabil - ale bude k tomu velice blízko. Bude potřeba mít neskutečnou dávku sebekontroly." Uvažovala. "Větší, než má Carlisle. Možná na tom budou stejně. Jedna jediná věc, na kterou ale není dost silný, je držet se od ní dál. To prostě nedokáže. "
Nedokázal jsem najít svůj hlas. A zdálo se, že ani ostatní. Viděl jsem svůj vlastní vystrašený výraz z pěti možných úhlů.
Po dlouhé chvíli si Carlisle povzdychl.
"No tohle tedy... věci komplikuje."
"No to bych řekl," souhlasil Emmett. Ještě stále se usmíval. Jedině Emmett si spolehlivě najde na všem něco k smíchu.
"Předpokládám, že naše plány se nemění." Řekl zamyšlený Carlisle. "Zůstaneme a budeme se dívat. Vypadá to, že nikdo z nás ... nezraní děvče."

Ztuhl jsem.
"Ne," odporoval potichu Jasper. "S tím nemůžu, bohužel, souhlasit. Když Alice říkala, že jsou tu jen dva způsoby ... "
"Ne!" Můj hlas byl jakousi kombinací křiku, zavrčení a zoufalství. "Ne!"
Musel jsem utéct, musel jsem utéct od změti jejich myšlenek - Rosalina pokryteckého znechucení, Emmettova humoru, Carlisleovi nekonečné trpělivosti ...
Co bylo horší: Alicina důvěra. Jasperova víra v její důvěru.
A nejhorší: Esmina... radost.
Vyšel jsem ven z místnosti. Když jsem procházel kolem Esme, dotkla se mojí ruky, ale nedokázal jsem to ocenit.
Začal jsem běžet ještě dříve, než jsem vyšel z domu. Řeku jsem jedním skokem přeskočil a utíkal jsem do lesa. Opět se rozpršelo, tak hustě, že jsem za moment byl na kost promočený. Ta tenká vrstva vody se mi líbila - vytvářela jakousi bariéru mezi mnou a zbytkem světa. Uzavřela mě, samotného.
Běžel jsem směrem na východ, přímo přes hory, neměnil jsem směr, dokud jsem nespatřil světla Seattlu. Zastavil jsem se, chvíli předtím, než jsem překročil hranice civilizace.
Úplně sám, jsem se konečně odvážil podívat se na to, co jsem vlastně udělal - na způsob, kterým jsem pokazil budoucnost.
Jako první - vize Alice a děvčete jak se objímají. Důvěra a přátelství bylo z jejich vztahu tak zřejmé, že to přímo křičelo přes obraz. Belliny krásné čokoládové oči nebyly zmatené, ale stále plné tajemství - ale v té chvíli se zdály být šťastné. Neodtáhla se při doteku Aliciny chladné ruky.
Co to znamenalo? Kolik toho věděla? V tomto momentě, v té vzdálené budoucnosti, co si asi myslela o mě?
Potom následoval další obraz, téměř stejný, ale naplněný hrůzou. Alice a Bella, přátelsky propletené ruce. Jenže mezi jejich rukama nebyl žádný rozdíl - obě byly bílé, hladké a tvrdé jako ocel. Belliny velké oči už neměly čokoládovou barvu. Duhovky měla karmínově červené. Z jejich hloubky se nedalo nic vyčíst - byl v nich souhlas nebo prázdnota? Nedokázal jsem to rozluštit. Její tvář byla studená a nesmrtelná.
Zachvěl jsem se. Nemohl jsem v sobě potlačit otázku, stejnou a přece odlišnou. Co to znamenalo - jak se to stalo? A co si teď myslí o mně?
Na tu poslední jsem dokázal odpovědět. Kdybych jí ve své slabosti a sobectví vnutil tento prázdný téměř ne - život, určitě by mě nenáviděla.

Ale náhle se vynořil další a o mnoho strašnější obraz. Strašnější než všechno, co jsem doposud viděl.
Moje vlastní oči byly tmavočervené od lidské krve, byly to oči netvora. Mrtvé, zlomené tělo Belly leželo v mé náruči, šedé, vyčerpané, úplně bez života. Vize byla tak perfektně jasná.
Nemohl jsem se na to dále dívat. Nesnesl jsem to. Snažil jsem se obraz vyhnat z mysli a přemýšlet o něčem jiném. O čemkoliv. Snažil jsem se znovu si představit výraz její, stále ještě žijící, tváře, která mi poslední dobou bránila volně vidět. Všechno však bylo zbytečné.
Alicina pochmurná vize zaplnila moje myšlenky a já jsem se vnitřně svíjel bolestným utrpením, které mi způsobila. Mezitím netvor uvnitř mě překypoval radostí a jásal nad pravděpodobným úspěchem. Bylo mi z toho zle.
Tohle se nemůže stát. Musí tu být nějaký způsob, jak změnit budoucnost. Nenechám Aliciny vize, aby mi řídily osud. Zvolím si jinou cestu. Vždy byla jiná cesta.
Musela být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama