11. kapitola – Vyptávání - 1 část

21. března 2010 v 18:52 | lejonka cullen |  Půlnoční slunce
CNN to zveřejnila jako první.
Byl jsem rád, že jsem viděl zprávy dříve, než jsem odešel, protože jsem byl hrozně zvědavý, jak to vnímají lidé a jak velkou pozornost to upoutá. Naštěstí dnes byly zprávy přeplněné horšími událostmi jako například zemětřesení v Jižní Americe nebo politický únos na Středním východě. Takže reportáž trvala jen pár sekund a obsahovala jen pár vět a jeden nekvalitní obrázek. "Alonzo Calderas Wallace, podezřený z vícenásobného znásilnění a vraždy, hledaný ve státech Texas a Oklahoma, byl, díky anonymnímu tipu, minulou noc zadržený v Portlandu, stát Oregon. Časně ráno byl nalezený v bezvědomí v uličce jen pár metrů od policejní stanice. Zodpovědné osoby nám zatím nemůžou poskytnou informace, jestli bude obviněný převezen do Houstonu nebo do Oklahoma City na soudní přelíčení."
Fotografie byla nekvalitní a v době pořízení měl na tváři krátkou bradku. I kdyby Bella reportáž viděla, pravděpodobně by ho nepoznala. Doufal jsem, že se tak ale nestalo, jen by se zbytečně znepokojovala.
"Nikdo si tu reportáž s ničím nespojí. Je to příliš daleko, aby se tím lidé zabývali," řekla mi Alice. "Carlisle to zařídil moc dobře, když ho odvezl ven ze státu."
Přikývl jsem. I tak, Bella se nikdy moc na televizi nedívala a jejího otce jsem nikdy neviděl sledovat něco jiného než sportovní kanály.
Udělal jsem, co jsem mohl. On už si nikdy nevybere další oběť a já jsem se nestal vrahem. Aspoň zatím ne. Bylo to správné rozhodnutí, že jsem to svěřil do Carlisleových rukou, i když jsem si stále moc přál, aby z toho ten netvor nebyl vyvázl tak lehce. Přistihl jsem se při myšlence, jak doufám, že ho převezou do Texasu, kde byl trest smrti velmi oblíbený.
Ne. Už na tom nezáleželo. Radši to hodím za hlavu a budu se soustředit na cosi důležitějšího. Z pokoje Belly jsem odešel ani ne před hodinou, ale už teď jsem se nemohl dočkat toho, až ji znovu uvidím.
"Alice, nebude ti vadit, když - "
Přerušila mě. "Rosalie bude řídit. Bude sice dost vytočená, ale víš dobře, že si bude užívat každý moment, kdy bude moci předvádět svoje auto." Zvonivě se zasmála.
Zakřenil jsem se. "Uvidíme se ve škole."
Alice si povzdechla, přičemž přeměnila můj široký úsměv na úšklebek.
Já vím, já vím, pomyslela si. Ještě ne. Počkám, až budeš připravený, abys mě představil Belle. Ale měl bys vědět, že to není jen o tom, že se chovám dost sobecky, Bella mě bude také milovat.
Nekomentoval jsem její myšlenky, když jsem odcházel. Ale tohle ovšem byla jiná situace. Bude Bella chtít poznat Alici? Bude chtít mít za přítelkyni upírku?
Poznat Bellu ... tahle myšlenka jí pravděpodobně nebude ani v nejmenším obtěžovat. Zamračil jsem se. To, co chtěla Bella a co pro ni bylo nejlepší, byly dvě naprosto odlišné věci.
Začal jsem se cítit nesvůj, když jsem zaparkoval na Belině příjezdové cestě. Lidské přísloví mluvilo o tom, že věci ráno vypadají naprosto odlišně - že se věci mění, když se na ně člověk vyspí. Budu vypadat v tomhle ranním světle mlžného dne jinak? Víc nebo méně hrozivě než v noci? Stihla po dobu spánku vstřebat pravdu? Bude nakonec více vystrašená?
I když její sny byly v noci klidné. Když znovu a znovu vyslovovala moje jméno, usmívala se. Několikrát dokonce zamumlala přání, abych zůstal. Že by to dnes už nic neznamenalo? Nervózně jsem čekal, naslouchajíc zvukům uvnitř domu - rychlé, zmatené běhání po schodech, hlasité odtrhnutí alobalu, zvuk zatřesení obsahu ledničky, když ji prudce zavřela. Jako kdyby pospíchala. Nemohla se dočkat školy? Usmál jsem se nad tou myšlenkou a vrátil se mi ztracený optimismus.
Pravděpodobně - vezmeme - li v úvahu rychlost jejího starého pickupu - přeci jen měla trochu zpoždění.
Bella téměř vyběhla z domu. Taška jí sletěla z ramen, vlasy měla stočené do čehosi neurčitého, co se jí začalo stejně na krku rozpadat. Hrubý zelený svetr, který měla na sobě, ji nemohl uchránit před tím, aby se neschoulila zimou.
Ten dlouhý svetr byl pro ni příliš velký a nevypadal bůhvíjak. Zakrýval její štíhlou postavu a zahalil všechny její přitažlivé křivky do jakési neforemné hmoty. Byl jsem tomu ale rád, i když jsem si zároveň přál, aby si oblékla něco jiného, například něco jako tu modrou blůzu, kterou měla na sobě včera ...
Látka velmi pěkně přiléhala k její pokožce a měla dost velký výstřih na to, aby odhalila nádherné křivky klíční kosti. Modrá látka, jako řeka obklopovala její jemnou postavu ...
Bylo lepší - nevyhnutelnější - když jsem moc nemyslel na její postavu, a tak jsem jí byl vděčný za svetr, který si dnes oblékla. Nemohl jsem si dovolit dělat chyby a ten zvláštní hlad, který ve mně vyvolávaly myšlenky na její rty ... její pokožku ... její tělo ... dále nad tím přemýšlet by byla velká chyba. Hlad, který se mi vyhýbal sto let. Ne, nemohl jsem si dovolit se jí dotknout, protože to bylo neuskutečnitelné.
Mohl bych jí zlomit.
Bella vyběhla ze dveří tak rychle, že téměř vrazila do mého auta. Ani si nevšimla, že stojím na příjezdové cestě. Rychle zabrzdila a kolena se jí začala třást jako vylekanému káčátku. Taška jí spadla z ramen, a když se její oči konečně zaměřily na auto, údivem se jí rozšířily.
Vystoupil jsem z auta, nedbajíc na lidskou chůzi a otevřel jsem dveře u spolujezdce. Už nebudu víc předstírat - když jsme spolu byli sami, mohl jsem být sám sebou.
Vyplašeně se na mě podívala, jako kdybych se najednou zjevil z mlhy. A potom se překvapení v jejích očích změnilo na něco jiného a já už jsem si více nedělal starosti - nebo nedoufal - že se její city přes noc změnily. Vřelost, obdiv, omámení, to vše se jí objevilo v čokoládových očích.
"Nechceš jet dneska se mnou?" zeptal jsem se. Na rozdíl od včerejšího večera ji dám na vybranou. Odteď se musí vše řídit její vůlí.
"Chci, děkuju," odpověděla a bez váhání nasedla do mého auta.
Opustí mě někdy nadšení z toho, že jsem jediný, komu odpovídá ano? Pochybuju.
Proletěl jsem kolem auta, už jsem se nemohl dočkat, až se k ní připojím. Nezdálo se, že by jí moje rychlé objevení šokovalo.
Štěstí, které jsem cítil z toho, že sedí vedle mě, nemělo obdobu. I když jsem se cítil v kruhu mojí rodiny velmi dobře a příjemně a i navzdory všelijaké možné zábavě, jakou tenhle svět poskytoval, jsem se ještě nikdy necítil takhle šťastně. A i když jsem věděl, že to není správné, že to může skončit velice zle, nemohl jsem zadržet šťastný úsměv.
Přes opěrku hlavy na jejím sedadle jsem měl přehozenou bundu. Viděl jsem, jak si jí prohlíží.
"Přinesl jsem ti sako," řekl jsem jí. To byla moje jediná výmluva pro můj dnešní ranní příjezd. Venku byla zima. Ona neměla bundu. Byla to taková přípustná forma galantnosti. "Nechci, abys onemocněla nebo tak."
"Nejsem cukrová panenka," protestovala a sledovala přitom více moji hruď než tvář, jako kdyby váhala se mi podívat do očí. Ale než jsem ji stačil začít přesvědčovat, přitáhla si bundu na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy.
"Vážně?" opáčil jsem tichým hlasem.
Nabral jsem směr ke škole, zatímco Bella se dívala z okna. Ticho jsem vydržel jen pár sekund. Musel jsem vědět, nad čím dnes ráno přemýšlí. Tak moc se změnilo, od chvíle, kdy naposledy svítilo sluníčko.
Otočil jsem a usmál se na ní. "Copak, dneska žádných dvacet otázek?"
Opětovala můj úsměv, šťastná, že jsem o tom začal mluvit. "Trápí tě moje otázky?"
"Ne tolik jako tvoje reakce." Řekl jsem jí upřímně, stále se na ní usmívajíc.
Zamračila se. "Reaguju špatně?"
"Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu - to je nepřirozené." Ani jednou nezakřičela. Jak je to možné? "Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš." Samozřejmě, vše co dělala, i nedělala, ve mně vyvolávalo tenhle pocit.
"Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím."
"Ale vybíráš jen něco."
Skousla si ret. Zdálo se, že si ani neuvědomuje, že to dělá - dělala to automaticky. "Nijak moc."
A přesně tyhle dvě slova, ve mně vyvolaly příšernou zvědavost. Co přede mnou skrývala? "Dost, aby mě to dovádělo k šílenství," opáčil jsem.
Zaváhala a potom zašeptala. "Ty to nechceš slyšet."
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel, v hlavě jsem procházel náš rozhovor z minulé noci, slovo za slovem, až jsem na to přišel. Možná, že mi to trvalo tak dlouho, protože jsem si nechtěl vybavit nic, co bych nechtěl, aby mi řekla. A potom - když tón jejího hlasu byl přesně stejný jako minulou noc, plný bolesti, vzpomněl jsem si. Jednou jsem jí požádal, aby mi neříkala, co si myslí. To nikdy neříkej, zavrčel jsem. Rozplakal jsem ji.
Tohle tedy přede mnou skrývala? Hloubku jejích citů ke mně? Že to, že jsem netvor, pro ni nic neznamená, a že už bylo příliš pozdě, aby to změnila?
Nedokázal jsem mluvit, protože ta radost a bolest přehlušily všechny slova, konflikt mezi nimi byl tak velký, abych dokázal logicky a souvisle promluvit. V autě bylo naprosté ticho, až na tep jejího srdce a rytmické dýchání.
"Kde máš zbytek rodiny?" zeptala se náhle.
Zhluboka jsem se nadechl, konečně jsem vzal na vědomí bolest, kterou ve mně vyvolávala její vůně v autě. Ale začínal jsem si na ní zvykat, uvědomil jsem si spokojeně - a donutil jsem se jí nenuceně odpovědět.
"Jeli s Rosalií." Zaparkoval jsem na prázdném místě, hned vedle zmiňovaného auta. Potlačil jsem úsměv nad tím, jak se jí rozšířily oči. "Okázalé, viď?"
"Hm, páni," vydechla. "Když má tohle, proč jezdí s tebou?"
Rosalie by si užívala Belinu reakci .... Pokud by byla objektivní, což se pravděpodobně nikdy nestane.
"Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout."
"Tobě se to nedaří." Zasmála se bezstarostně a zavrtěla hlavou, když jsme vystupovali z auta.
Zvuk jejího smíchu mě zahřál na hrudi, i když jsem měl stále hlavu plnou pochybností.
"Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?" zeptala se.
"Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla."
Moje otázka měla znít mírně hrozivě, ale samozřejmě, že se tomu Bella jen zasmála.
Nepočkala, až jí otevřu dveře, přesně jako minulou noc. Když jsem byl ve škole, musel jsem předstírat, že jsem normální, takže jsem se nemohl pohybovat dostatečně rychle, abych tomu zabránil - ale ona si jednoduše musela začít na tohle zvykat, a to dost brzy.
Šel jsem vedle ní, tak blízko, jak jsem se jenom odvážil a starostlivě jsem si všímal jakéhokoliv náznaku, že se jí takováhle blízkost nelíbí.
Dvakrát natáhla ruku mým směrem, ale potom jí rychle odtáhla. Vypadalo to, jako kdyby se mě chtěla dotknout ... Dech se mi zrychlil.
"Proč vůbec máte takováhle auta?" zeptala se mě, když jsme šli směrem k budově. "Když vám jde o to, abyste měli soukromí?"
"Je to požitek," připustil jsem s úsměvem. "Všichni máme rádi rychlou jízdu."
"Jasně," zamumlala šeptem.
Nezvedla pohled, takže nemohla vidět můj široký úsměv.
No to snad ne. Nevěřím tomu! Jak se tohle Belle podařilo? Nechápu! Proč?
Jesičino duševní tlachání přehlušilo moje myšlenky. Čekala na Bellu pod střechou jídelny, přes ruku přehozenou její bundu. Oči měla nevěřícně rozšířené.
Bella si jí také všimla. Jemně zčervenala, když pochopila Jesičin výraz. Její myšlenky byly dostatečně vepsané v její tváři.
"Ahoj, Jesiko, dík, žes nezapomněla." Pozdravila jí Bella. Natáhla se pro bundu, kterou jí Jessica beze slova podala.
K Beliným přátelům bych měl být zdvořilý, ať už šlo o dobré přátele nebo ne. "Dobré ráno, Jesiko."
Whou.
Oči jí téměř vypadly z důlků. Připadalo mi to divné a zábavné a upřímně i mírně trapné. Jako by mě Belina blízkost polidštila. Jako kdyby se mě už nikdo nebál. Kdyby to Emmett zjistil, nepřestál by se smát minimální další století.
"Ehm... ahoj," zamumlala Jessica a významně se podívala na Bellu. "Asi se uvidíme na trigonometrii, viď."
Tak teď mi všechno řekneš. Neberu "ne" jako odpověď. Chci detaily. Potřebuju detaily! Do háje, Edward CULLEN! Život není fér.
Belle unikl povzdech. "Jo, tam se uvidíme."
Jesičina představivost se rozběhla na plné obrátky, když odcházela na první hodinu. Sem tam se na nás ohlédla.
Chci znát úplně všechno. Všechno. Bylo jejich včerejší setkání plánované? Chodí spolu? Jak dlouho? Jak to mohla zatajit? Proč by to tajila? Nemůže to být asi jen tak - musí to s ním myslet vážně. Jsou ještě nějaké jiné možnosti? Zjistím to. Musím to zjistit! Líbala se s ním? Ach, ty můj bože ... Její myšlenky začaly naplňovat různé představy, rozutekly se různými směry. Trhl jsem sebou, a to nejenom proto, že ve svých představách nahradila Belu sama sebou. Tohle bych nemohl. Ale i tak ... chtěl jsem .... Nechtěl jsem si to přiznat. Jakými všemožnými cestami jsem Bellu směroval? A která z nich skončí její smrtí?
Potřásl jsem hlavou, snažil se odlehčit situaci.
"Co jí řekneš?" zeptal jsem se Belly.
"Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!" zasyčela ostře.
"Neumím," řekl jsem zaraženě. Překvapeně jsem se na ni díval, snažil se pochopit její slova. Aha - pravděpodobně jsme mysleli oba na to samé. Hm ... líbilo se mi to. "Ovšem umím číst její - bude na tebe čekat, a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne."
Bella zaúpěla a začala si sundávat mojí bundu. Nejprve jsem si neuvědomil, že mi jí vrací - nechtěl jsem jí zpět, byl bych radši, kdyby si jí nechala ... jako vzpomínku ... takže jsem byl příliš pomalý, abych jí nabídl pomoc. Podala mi ji zpátky a potom si oblékla tu svojí, bez toho, aniž by si všimla, že jsem se natáhl, abych jí pomohl. Zamračil jsem se, ale opět jsem se kontroloval, než si toho stačila všimnout.
"Tak co jí řekneš?" zeptal jsem se znovu.
"Malou nápovědu?" zaprosila. "Co chce vědět?"
Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. Chtěl bych vědět, co si myslí. "To není fér."
Zúžila oči. "Ne, nepodělit se o to, co víš - to není fér."
Jasně, neuznávala dvojí metr.
Dostali jsme se až ke dveřím její třídy - kde ji budu muset opustit, přemýšlel jsem nad tím, jestli by mi slečna Copová vyšla vstříc, kdybych si chtěl přesunout hodiny angličtiny ... soustředil jsem se. Teď můžu být férový.
"Chce vědět, jestli spolu tajně randíme," řekl jsem pomalu. "A chce vědět, co ke mně cítíš," dodal jsem.
Její oči se rozšířily - ne vyplašeně - ale nevinně. Byly pro mě jako otevřená kniha, dost čitelné. Hrála si na nechápavou.
"Týjo. Co bych měla říct?"
"Hmmm." Vždycky se snažila, aby toho prozradila míň než já. Uvažoval jsem nad odpovědí.
Neposlušný pramen vlasů, navlhlý od mlhy se jí uvolnil z gumičky a stočil se jí na místo, kde jí svetr zakrýval klíční kost. Přitáhlo to moje oči .... Přitáhlo je to navzdory ostatním liniím...
Opatrně jsem se k němu natáhl, snažil jsem se nedotknout její pokožky - ráno bylo už i tak dost chladné, i bez mého dotyku - a zavinul jsem ho zpátky do uzlu. Teď už mě nemůže rušit. Při myšlence, jak se Mike Newton dotknul jejích vlasů, jsem zatnul čelist. Od něho se odtáhla. Teď byla ovšem její reakce úplně jiná - kromě toho, že mírně rozevřela oči, se začervenala a její srdce začalo nepravidelně tlouci.
Snažil jsem se skrýt úsměv, když jsem odpovídal na předchozí otázku.
"Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano... jestli ti to nevadí - je to snadnější než jakékoli další vysvětlování."
"Mně to nevadí," hlesla slabě. Její srdce stále ještě bilo nepravidelně.
"A pokud jde o její druhou otázku...," nedokázal jsem skrýt úsměv, "no, sám si na ni rád poslechnu odpověď."
Ať si Bella poradí s tímto. Zadržel jsem smích, když se na její tváři objevil šok.
Otočil jsem se ještě dřív, než se mě mohla dál vyptávat. Už tak pro mě bylo těžké smířit se s tím, že jsem jí nemohl dát, to co chtěla. A nakonec, já jsem chtěl slyšet její myšlenky, ne ty moje.
"Uvidíme se u oběda," zavolal jsem na ní přes rameno. Chtěl jsem se ujistit, že se na mě stále ještě dívá. Ústa měla dokořán otevřené, v očích stále úlek. Znovu jsem se otočil a zasmál jsem se. Když sem odcházel, jen matně jsem si uvědomoval ty šokované a spekulativní myšlenky, které probíhaly kolem mě - oči spolužáků se stáčely z Belliny tváře na mojí vzdalující se postavu. Nevšímal jsem si jich. Nedokázal jsem se soustředit. Bylo už tak těžké udržet přijatelnou rychlost chůze, když jsem šel přes mokrý trávník na svojí další hodinu. Chtěl jsem běžet - skutečně utíkat tak rychle, abych zmizel, tak rychle, abych mohl cítit, jak se vznáším. Jedna moje část se skutečně vznášela.
Když jsem vešel do třídy, oblékl jsem si bundu a nechal se obklopit její vůní. Teď bude moje hrdlo pravděpodobně hořet, ale musím znecitlivět, aby to pro mě bylo lehčí, až budu s ní na obědě ...
Bylo dobře, že se ani jeden učitel neobtěžoval mě vyvolat, protože dnes by mě pravděpodobně přistihli nepřipraveného, úplně neschopného odpovědi. Moje mysl se zdržovala na tolika různých místech, jen moje tělo zůstávalo ve třídě. Samozřejmě, pozoroval jsem Bellu. Stávalo se to naprosto přirozeným - něčím tak automatickým, jako bylo dýchání. Slyšel jsem její rozhovor s Mikem Newtonem, který měl řádně podkopané sebevědomí. Rychle převedla rozhovor na Jessicu a já jsem se tomu zasmál tak nahlas, že Rob Sawyer, který seděl po mé pravici, se mírně odtáhl.
Uch. Strašidelné.
Aha, až tak moc jsem nevyměkl.
Taky jsem sledoval Jesiku a otázky, které si připravovala. Byly více a více zajímavé. Nemohl jsem se dočkat čtvrté hodiny, po Beliných odpovědích jsem toužil desetkrát více než to lidské děvče, kterému šlo jen o čerstvé drby.
A poslouchal jsem i Angelu Weberovou. Na vděk, který jsem k ní cítil, jsem nezapomněl - a to nejen proto, že o Belle přemýšlela jen v dobrém, ale i za její pomoc minulou noc. Celé ráno jsem se snažil najít něco, o co by stála, co by si přála. Předpokládal jsem, že to bude lehké, tak jako každý člověk, musí tu být něco, i když třeba hloupost, o kterou by měla zájem. Možná i několik. Něco bych jí anonymně doručil a byli bychom vyrovnaní.
Jenže z její strany to bylo s myšlenkami podobné jako s Belou. Na teenagera byla jaksi zvláštně spokojená. Šťastná, řekl bych. Možná to byl důvod, proč byla tak neobyčejně dobrá a laskavá - byla pravděpodobně jedním z těch lidí, co měli to, co chtěli a byli spokojení. Když nevnímala učitele nebo nepsala poznámky, myslela na svoje dva bratry - dvojčata - které tento týden brala na pláž, předpokládala, že budou nadšení, téměř jako kdyby byla jejich matka. Dost často se o ně musela starat, ale nevadilo jí to. Bylo to velmi milé. Ale mně to nijak nepomohlo.
Muselo tu být něco, co by chtěla. Budu muset jednoduše pokračovat v pátrání. Ale později. Blížila se chvíle, kdy měla mít Bella hodinu trigonometrie s Jesikou. Když jsem šel na hodinu angličtiny, nevnímal jsem pořádně, kam jdu. Jesika už seděla na svém místě, netrpělivě klepala nohou na podlahu a čekala, až se Bella objeví.
Já jsem udělal přesný opak - když jsem si sedl na místo ve třídě, zůstal jsem naprosto nehybný. Musel jsem mít stále na paměti, že se občas musím pohnout. Abych udržel zdání lidskosti. Bylo to poměrně těžké, když jsem se plně soustředil na Jesiku. Doufal jsem, že bude dávat pozor a bude se snažit pro mě něco rozluštit z Beliny tváře. Jesičino klepání nohy se zintenzivnilo, když do třídy vstoupila Bella.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama